Jen kolovrátku zpívej, jen kolovrátku hraj, zítra se začnou námluvy a ví to už celý kraj.

Z ocelářské výhně slunné Itálie se hlásí další heavy metalová tutovka, alespoň tedy dle mínění vydávající společnosti. Znáte to, kdo O NICH nikdy neslyšel, kdo JE nikdy neslyšel, nebo dokonce kdo nemá JEJICH nové, ryzí a nikdy nereznoucí album „Stainless“, ať se jde raději zahrabat. Přinejmenším. V jejím čele všemi hýčkaná fistulová hvězdička Folco Orlandini, který svého času (1995) nazpíval poměrně známé album „Act II.: Galileo“ rovněž italského prog–metalového projektu TIME MACHINE, v těsném závěsu za ním pak další ostřílení metaloví nestoři ze země špaget a mafie, mezi nimiž nechybí ani Piero Paravidino a Andrea Garavaglia, kteří MESMERIZE zakládali už v roce 1988. Jen jestlipak se také naděje do nich vkládané setkají s patřičným ohlasem obecenstva.

Jen kolovrátku zpívej a připomeň ten bál, ať víme co se dělo pak a jak to bylo dál.

Ale kdeže. Člověk si podobné album (tedy takové, jakých jsou stovky do roka a za měsíc už o nich skoro nikdo neví) ani nemusí pouštět, aby odhadnul, že pro tohle kvítí slunce skutečně nesvítí a svítit nebude. Musela by to totiž být opravdu nevídaná a neslýchaná heavy metalová pecka, aby to člověka přinejmenším pozitivně překvapilo. A to se už hodně dlouho nestalo (nakolik jsou tyhle vody čím dál víc stojatějšími) a počítám, že se tak v nejbližší době ani nestane, natož aby něco takového pocházelo z Itálie (ačkoliv proti tamějším kovotepcům včetně dnes již vycucaných RHAPSODY nic konkrétního nemám).   

Jen kolovrátku zpívej, já vím, že je to tak, být skromný to je nad zlato i nad šlechtický znak.

Ovšem samozřejmě, má to háček. MESMERIZE na „Stainless“ si přes to všechno nezaslouží, abych je šupem poslal do háje. Na to jsou až příliš kovaní (v obou smyslech tohoto výrazu) a příliš praktičtí. Jinými slovy, dají se celkem dobře poslouchat a v prvních třech skladbách alba dokonce i s mírným zaujetím. V úvodní „The Burn“ pro logicky přítomnou (jde přece o otvírák, ne?) velmi chytlavou melodii, v „Bitter Crop“ pro nejvýraznější a nejpůsobivější riff za zbylou hodinu hraní a ve speed metalové „Princess Of The Wolves“ pro skočný refrén s uhrančivými údery na zvon. Dál je to jen obyčejná selanka, ubíhající jako rozmazané obrázky za oknem rychlovlaku, jež vám prostě nijak výrazněji neutkví, ani kdybyste kolem jeli dvacetkrát. Ještě snad „Windchaser“ a po ní „Impossible Infinity“ dýchnou příjemným houslovým romantismem, nicméně silně po vzoru SKYCLAD, takže je otázka, nakolik na ně vůbec upozorňovat. No, a jsme pomalu u konce. 

Jen kolovrátku zpívej a volej do kraje, že zlo se samo vytrestá a dobro vyhraje.
 
Neúprosná kola heavy metalové mašinérie se totiž točí stále dál se sobě vlastní strojovou razancí a neomylností a na místo MESMERIZE už se tlačí desítky dalších a dalších rádobyvěrozvěstů, toužících uhranout svět. Pokud jim všem ta minuta (nebo dvě) slávy stačí, prosím. Osobně nemám nic proti, snad jen že mi to přijde trochu zbytečné. Ale třeba si i aktuální MESMERIZE najdou své stálé posluchače, co já vím. Každopádně bude nejlepší se v tom už nešťourat, přesně v duchu hesla „žít a nechat žít“, nebo jak to říkal ten James Bond?

Jen kolovrátku zpívej a dovol, abych vstal, jen kolovrátku zpívej, musíme o dům dál...